Momo Land aneb Království knedlíčků

Nepál - hory převeliké, příroda uchvacující a obyvatelé milí. A pak je tu jídlo. To je kapitola sama o sobě. 

Již před odletem do Nepálu jsme tak nějak tušili, že naše strava během několika dalších týdnů bude převážně o rýži, čočce a pálivém curry. Před odletem jsme tak preferovali stravu výrazně evropštější. A intuice nás neklamala.

Naši cestu jsme odstartovali v hlavním městě Kathmandu a to, samozřejmě a jako obvykle, rovnou večeří. Náš 5* hotel pochopitelně disponoval také restaurací, a to s nabídkou kuchyně nepálské i západní. 

Jako správní cestovatelé dychtiví zážitků, jsme přirozeně zvolili kuchyni místní, jelikož autentičnost, že... Neboť ale osobně patřím do skupiny nemasožravců, obávala jsem se, jak velký výběr na mě bude čekat. Záhy jsem zjistila, že zde naštěstí hlady nezahynu, neboť indická a nepálská kuchyně existuje také v mnoha verzích vegetariánských.

Prohlížím si první menu a ejhle! Momo knedlíčky ve vegetariánské verzi se zeleninou! Dobře, to by šlo, to jsme ještě netestovali. Vyzkouším a uvidím. Knedlíčky obsahovaly mrkev, cibuli, zelí a také (ostrou) omáčku k namáčení. Na první jídlo v Nepálu to nebylo vůbec špatné a z večeře jsme odcházeli spokojeni.

Druhý den jsme návštěvu naší hotelové restaurace, vzhledem k nabitému programu, opětovali. Den 2 s momo - stále chutnalo všem. Zvolíte-li momo na páře namísto momo smažených, jedná se i o vcelku zdravou variantu večeře (nebo jsme si to takto alespoň vsugerovali). Já sama jsem se posilnila ještě rajčatovou polévkou s česnekovým chlebem, neboť autentičnost je dobrá, ale ve skrytu duše jsem tak nějak očekávala, že momo ještě rozhodně uvidím. 

Dny ubíhaly a začali jsme si všímat, že momo jsou skutečně neodmyslitelnou součástí nepálské gastronomie. První dny jsme stále koštovali knedlíčky z jiných restaurací, ale postupně jsme na ně přestávali mít chuť. Jaké osvobození, když jsme v srdci Kathmandu objevili českou hospodu (budete se divit, ale i tady byly momo v nabídce - na sladký způsob). Ale o tom snad někdy jindy…

Kathmandu a jeho okolí jsme si užili dosytosti, a tak nezbylo, než prozkoumat další krásné lokality - Národní park Chitwan a město Pokhara (a pochopitelně jejich lokální momo, neboť co jiného). 

Na závěr nás čekal čtyřdenní trek a s ním také horská strava z místních vesnic.

Michelinskou kuchyni by zde očekával jen cestovatel místních poměrů velmi neznalý, přece jen jsme ale doufali v určitou diverzitu a menu trochu jiné, než to ve městech. Chyba.  Nejen že nabídka byla stejná jako všude jinde, ale dokonce nás ve většině horských restauracích čekala zcela identická meníčka. „Tak to je konec,” pomyslel si kde kdo z nás. A nesuďte nás, celkem právem. 

Jedno překvapení ale přece jen přišlo. V našem prvním horském ubytování s venkovní kuchyní s výhledem do divoce zeleného údolí, se jídelní lístek pyšnil zajímavou novinkou - sýrová momo! A to znělo jako plán. Překvapivě byly knedlíčky naplněné skutečně jen sýrem a tedy přesně tak, jak jsme si vysnili. A nebyl to sýr ledajaký. Sýr mají v horách totiž pouze yačí (tzn od yaka - zvířete podobného krávě), který má specifickou lahodnou chuť, podobnou gruyéru.

A neboť byly yačí sýrové momo skutečně překvapivě extra dobré, a tedy, abychom si tohoto pokladu užili dosytosti, objednali jsme rovnou jeden velký talíř na snídani pro celou skupinu. Jaké však nastalo překvapení, když jsme se do ranních momo zakousli. „Pane šéfkuchaři, kde je sýr?” „Sýr došel, museli jsme knedlíčky naplnit bramborami.” A pokud se nepletu, byly to moje poslední momo celého zájezdu. 

V túře jsme pokračovali dál do hor a znalí místních meníček jsme se rozhodli pro ,,majstrštyk”. Návštěvu chatové kuchyně a vlastnoruční sýrové toasty (jak jinak, než yačí, sýr jsme zvládli pořídit ve vesnici po cestě). K toastu jsme nepohrdli čajem dochuceným horským medem od veselé paní prodavačky, kterou jsme potkali na treku. Možná to nezní jako kulinářský zážitek nejvyšší třídy, ale věřte, s 20km do kopce v nohách, s posezením u horkého krbu a s výhledem na horské vrcholky to byl zážitek, na který nikdy nezapomeneme. 

Nutno dodat, že med byl ,,veselý” podobně jako paní prodavačka, neboť místní med divokých včel obsahuje mírně psychotropní látky. Zda to bylo skutečně medem, nadmořskou výškou nebo zapůsobilo placebo nevíme, ale posezení u krbu bylo toho večera rozhodně ještě zábavnější, než obvykle.

A naše poslední večeře v horách? Věřte nebo ne, gastronomie vysoká - brambory ve slupce s máslem. Nepálci se tvářili všelijak, takovou delikatesu po nich moc lidí asi nevyžaduje, ale moje chuť na nepálské pokrmy prostě není nekonečná, a prostředí, ve kterém jsme se nacházeli, bramborám ve slupce doslova nahrávalo. A mohu vám říci, že chutnaly, jako dlouho ne.

O momo se nám zdálo ještě dlouho po odletu z Himalájí, ale jak čas běží, začínám si na ně zase brousit zuby. Ale zatím, poprosím, jen ta sýrová…

Autor: Sandra, cestovatelka a také vaše delegátka pro mnohé destinace